NA DAKAR A DO DAKARU 2024
Start 1.11.2023
4. 11. 2023 - Čtvrtý den na cestě. V první řadě obří dík tý kupě vás, co mi přáli šťastnou cestu a takový to všechno. Po pravdě jen zlomku jsem zvládnul odpovědět, bo se do toho teď dost šlapalo a bylo to víc o kilometrech než o něčem jiném. Ale popořadě. Poslední dny před cestou hektika. Klasika, řekneš si. Ale tohle bylo asi nejvíc co jsem kdy zažil. A i když jsem machroval, jak mám mašinu deset dnů do cesty vyladěnou, stejně se to posralo a já ji měl jestě 14h pred odjezdem rozebranou. Nevšimnul jsem si volnejch drátů v předním kole vole. Ale všichni svatý zamakaly a já teda prvního vyjel. A aby mi nebylo smutno, přidalo se pár dalších. Aleš Vlasák plánoval za Bratislavou otočit dom. Ale prasknutej řetěz povídal cosi o otočení už před ní. Odtáhnul jsem ho na kurtě z dálnice, dal mu svůj rezervní a jelo se dál. Počasí celou dobu pecka. Michal Nevřela se odpoutal na jihu Maďarska a tak jsem zůstal už jen se staříkama. Rozuměj s tátou a strejcem Romanem. Srbsko nuda, v bulharsku se trochu rozfoukalo a tak v noci si to ten jejich plážovej staník dával. Ve dvě ráno jsme ho museli trochu potunit, aby do rána vůbec přežil. Včera jsme dohrkali před Istanbul, dneska ho prochodili a skoro se u toho upekly. Jasně že z tepla ještě nikdo nezmrz. Ale 30 stupňů je celkem dost. Všechny tři Bigoušové šlapou. Jen Roman řešil pojistku. No a protože staříci nemaj cestování furt dost, drželi se mě zuby nehty až do asijské části turecka. Přes bosporský most se mi motat nechtělo a tak jsme si to dali po rok starým, největším visutým mostě na světě, přes úžinu Dardaneli. Tenhle drobek má skoro pět kiláků a mezi pilířema jsou to víc jak dva. Na evropský části turecka požár jak kráva a tam co jsme byli my, tak prišel chcavec. Takže sušíme. Pokud budeš chtít sledovat moji aktuální polohu, máš možnost. Pavel Pittr mi zrobil webovky www.vojtechvojtech.cz a tam si to můžeš rozkliknout. Čiizzz. A za pár dnů se zas hlásím.
7. 11. 2023 - Sedmý den na cestě. Bouřka přešla a zase azurce. Takže podle plánu, ještě s tátou a Romanem, do Tróji. Vykopávky, stojící stavby, prostě všechno co bys čekal od starověkýho města. Jen koňa neměli??Teda měli, ale v rekonstrukci. Kazdopádně po prohlídce přišel čas a staříci otáčej k domovu. Během hoďky se hodím do módu “sám” a už to jede ve starejch kolejích. V první řadě zvolňuju na svejch 80 za hodinu. Naberu směr kopce až do města Bergama. Na několikátej pokus se vyškrábu na vechol kde leží další starobylý město. Ale 100x lepší než celá Trója. Je jím Pergamon Akropoli. Obrovský, složitý a do toho ti stavitelé fajnšmekři jak kráva. Udělat si amfiteatr na západ bylo geniální. Slunko na obzoru tak si to užívám, prolejzám, fotim. Jako všimnul jsem si že už nejsou lidi. Ale to mi nevadilo. Ba naopak. Takže pri návratu musím přes plot. Brána zamčená??Další bojovej úkol bylo dojet do Pamukkale. Na parkovišti ale polknu na prázdno když vidím ty davy. Na to seru. Mám náhradní plán. Vyškrábu se na protější kopec, mám skvělej výhled a topový místo na stan. Ráno sleduju balóny a u toho balim. Je zase teplo a tak dělám často zastávky. Zajedu mimo hlavnější cestu do děsiny a tam s místňákama piju čaj. Většinou se i snažíme o něčem bavit. On na tebe turecky, ja na něj česky?????ale vždycky to nějak dopadne??Pak zase kopečky. Kurva konečně. Po těch prvních dnech přesunů už jsem začal pochybovat o tom, že ještě umím zatáčet. U Antalye k moři a kdesi u Manavgatu boží místo na pláži. Tma je už od šesti. Ale teplo furt na kraťasy a žabky??Ráno než vyjedu, musím rozhodit spínačku. Nic, krom hlavního světla, mi nesvítí. Ale asi by to mělo jít opravit. Teda ne že by to tady v těch končinách nějak vadilo, že nesvítíš??ale chci to milt v cajku. Za pár dní čiiizzz
11. 11. 2023 - Jedenáctý den na cestě. U spínačky byl upadlej kabel, takže sehnat pájku a pak už je to čurina. Po zvolnění na mou obvyklou cestovní rychlost mi klesla spotřeba oleje na minimum. Konečně si asi sedly ty nový kruhy a začly dělat co maj. Spotřeba benzínu mě trochu sere. Jsem furt lehce nad pěti litrama a přitom by to mělo jít ještě tak o půlitr dolu. Tak postupně laboruju s nastavením bohatosti směsi. Počasí furt skvělý. Plný slunce téměř furt. Teploty jak kdy a jak kde. Ale od 10 do 30st. Než jsem odjel od moře, tak jsem se do něj i ráno trochu smočil, pak sprcha na pláži a davaj do vnitrozemí. Hory, planiny, sedla kolem 2tis metrů. Ale celkem nuda. Až to přišlo. Kappadokie. A mě vypadla brada. Přijel jsem tam dopoledne a hned bylo jasný, že den zůstávám. Záhy jsem našel flek na kterým bych chtěl nocovat a vydal jsem se všechno projezdit. Tak ukroucenou hlavu jsem neměl dlouho. Zastávky klidně co kilometr. Focení, čuměni a zase focení. K večeru se vracím na vybrané místo. Jsem tu včas a tak mám fakt to nejlepší. Budou tu taky nocovat starší rusové. Myslel jsem, že už jsem ten jazyk zapomněl. Teda byl jsem o tom přesvědčenej. A ono hovno. Cvak a bylo tam všechno zpět. Takže fajnej večerní pokec. Ale srát na večer. Ráno bylo hlavní. Vstávám v šest. Tma. Čekám do půl sedmý a začíná to. Přímo ve měste pode mnou se chystaj ke startu spousty balónů. Někteří valej hned nahoru, jiní jsou fakt střelci a v řádu jednotek metrů kopírujou jednotlivé skalní útvary pode mnou a i moji vyhlídku. Většina proletí přímo kolem mě a nebo nade mnou. Kdo bude chtít znát tu pozici, nechť si připraví balík. A když šou skončí, pobalím a jedu dál na východ. Jsou to nudný rovný pasáže, tak si dělám aspoň úklid v hlavě. Páč autopilot. Chci to dotáhnout až do města Malatya a tam vzít hotel. Za tmy jsem tam. Jenže průser. Úplně mi uniklo, že tohle město je jedno z těch fest poničenejch při letošním zemětřesení. Šílený. Nic takovýho jsem neviděl. Baráky nakřivo, hromady sutin, některý ulice zavřený, ty hlavnější skrápěný cisternama aby toho prachu bylo aspoň trochu míň. Do toho normální život. Obchůdky ve stavebních buňkách, lidi na teráskách, občas stanový města a i v noci pracující bagry. Do celku co chci říct. V tom šíleným nočním provozu jsem udělal pět pokusů najít ubytování. Jeden hotel byl extrémě drahej, další tři byly jen sutiny a pátej nakonec neby hotel ale kancly. Tak jsem vyjel za město a stan postavil kdesi v sadu. Dnešek byl jen o zatáčkách, šotolině a výhledech. I těch 150km mi dalo celkem zabrat. Jel jsem do národního parku Nemrut a vyšrábal se až k vrcholu Nemrut Dagi zatím jsem výš letos nebyl. 2100 s motorkou. Já pěšky o fous vejš. Špicka kopce je uměle vytvořená, jsou tam chodby a obrovský kamenný sochy. Celý to bylo pohřebiště☠️Odtud horama o něco níže až ke hradu Yeni Kale. Za rozumný prachy beru ubytko. Potřebuju sprchu a vyprat. A navíc to vypadá i na tradiční večeři a snildani. No, nechám se překvapit. Já jen nechápu, proč jsem si od Turecka sliboval tak málo. Poměrně často prijedu na místo a nebo zažiju něco tak velkýho, že o tom stejně nemůžu hned napsat a musím si to nejdřív v sobě porovnat teda jakoby můžu napsat. Ale nebude to dávat ani hlavu a ani patu zase se ozvu mládeži. Číízz
15. 11. 2023 - Patnáctý den na cestě. Zdravím z Íránu. To jen pro úvod z centrálního Turcka do toho východního si to prdim dva dny. Jako moc se nepřepínám žejo. Dojedu až ke slaný louži zvaný jezero Van. Krapet se ochlazuje. Přecijen kolem jsou 3-4000metrů vysoký hory a už je vidět i sníh. Mířím do parku Nemrut Kalderasi, což je jeden velkej vulkán o průměru asi osm kiláků. Podle mapy nahoru vede lanovka. Aaale zjišťuju že i cesta tak se drápu na toho drobka a když se ve 2500m přehoupnu přes korunu kráteru, mám to celý jako na dlani fakt mazec. Část je zatopená ale zbytek ne a cesta různé kvality pokračuje. Takze i já kolikrát za život si projezdíš kráter žejo. Při nocování u jezera trochu zachčije a vlastně to trvá skoro celej další den. Ararat teda ani nevyhlížim. Neni mi nějak souzenej. Poprvé ve 2015 byl v oparu, ve 2019 mi tu taky pršelo. No zas někdy příště teda. Dotankuju, utratím poslední Liry a davaj na Írán. Hranice jsou docela slušnej maglajz. Když už se konečně dostanu na Íránskou stranu, po chvíli pokusů usoudím, že je lepší dát borcovi 20dolarů a rázem všechny předbíháme. I s pojištěním asi dvě hoďky. Maj ale nějakej svátek. Takže nic moc nefunguje. Prachy na hranicích nechces vyměnit. Leda bys byl úplně blbej. Páč borci nabízej asi půlku toho co je kurz srát na to, benzín na 300km mám, litr vody a jídlo na večer. Jedu. Dneska už maká zase všechno. Než dojedu do většího města, chci si máznout řetěz. Zastavím u nějaké opravny náklaďáků. Slejzám a už je u mě chlapík s čajem. A že prej ať jdu na jídlo. Takže nakonec nabídku příjmám. Začínám tušit, že co se lidí týče, přijel jsem do jinýho světa ve městě Sufian najdu směnárnu. Dokonce dává lepší kurz než jsem si našel na netu. A rázem je ze mě milionář. Chlapík mi zavolá kámoše Mahdiho. Ten umí anglicky a pomůže mi zařídit simku. Dáme spolu čaj a pak si jde po svém. Takže online, s prachama a vykulenej z neskutečně fajnovejch a pohostinejch lidí se posunu jestě kousek, do města Tabriz. Vezmu hotel a trchu odfrknu. Večer zajdu prochodit okoli. A zítra konečně mimo hlavní tahy a do kopečků. Páč tady je to kolem silnice jen špína, bordel, filcky. A do toho provoz jak kráva. Do jízdního pruhu se vejdou dvě, tři i čtyři auta uplně mám na mysli tu nehodu Vlkouše vloni. Ještě dneska musím vyřešit klaxon. Při posledním skládání jsem ho přimáčkl nádrží a je off. A tady pokud netroubíš, jako bys nebyl. Za pár dní zas něco sepíšu. Tentokrát už čistě Íránskýho. Čííízz
17. 11. 2023 - Sedmnáctý den na cestě. Z Tabrizu jsem to vzal směrem východním, mimo hlavní tah. Páč mě sral provoz. Ale nevím jak moc jsem si pomohl. Páč ty cesty jsou zase plný retardérů. Snad jen když jedeš po hlíně, tak je to pohoda. Takže mi začly kopečky, klikatější cesty a nějaký ty výhledy žejo. Taky jsem udělal poslední korekci bohatosti a jsem pod pěti litrama. Né že by to při zdejších cenách benzínu hrálo nějakou roli. Ale šlo mi o princip U města Givi mi to parádně vycházelo. Slunce na obzoru, nakoupím a jedu bydlet. Ale nervy moje tekly. Žádnej kloudnej flek. Až skoro za tmy, kus za obcí u nějakýho sadu s chaloupkou na kuří nožce. Začínám stavět a nedaleko zastavilo auto. Tuším že něco přijde. A taky že jo. Za chvíli je tam majitel sadu. Ale pokud bys čekal, jak mě zjebe a takový to, co by se stalo u nás, jsi na omylu Krátká debata ruce nohy a odemyká chaloupku, ať prej spím tam a ráno jen zacvaknu zámek. Odjíždí, ale do 10minut je zpět. Ještě se synovcem co umí anglicky. 20minut mě přemlouvaj, až nakonec vše zabalím a jedu s nima. Mám k dispozici celej parádní barák, kterej nevyužívaj Přehodím se do civilu a jedeme na tradiční posezení s čajem ze samovaru. A na závěr parádní číslo. Jeho máti zrobila cosi k jídlu, tak se jede ještě tam. Jen to sezení na zemi je pro mě peklo. Když si pod sebe zamotám nohy, tak chcípám na bolest Sjede se nakonec celkem dost lidí a tak kecáme. Parádní obrat vývoje situace, co bych s přicházejícím večerem absolutně nečekal. Dneska jsem to natáhnul do města Sareyn. Jsou to lázně přímo pod druhou nejvyšší horou Íránu-Sabalan/4811m.n.m. a tak si to nenechám ujít. Vyberu termál s přijatelnou teplotou a dvě hoďky si to dávám. A celej rozmočenej a vlastně i unavenej sedám na Bigouše, abych se podel Azerbajdžánské hranice spustil až ke Kaspickému moři kde po pár kilometerech zakempím přímo na pláži. Na slunění to ale nevypadá. Spíš na docela mokro Za pár dní zase čiizz
NA DAKAR A DO DAKARU 2024
Start 1.11.2023
Fotogalerie
4. 11. 2023 - Čtvrtý den na cestě. V první řadě obří dík tý kupě vás, co mi přáli šťastnou cestu a takový to všechno. Po pravdě jen zlomku jsem zvládnul odpovědět, bo se do toho teď dost šlapalo a bylo to víc o kilometrech než o něčem jiném. Ale popořadě. Poslední dny před cestou hektika. Klasika, řekneš si. Ale tohle bylo asi nejvíc co jsem kdy zažil. A i když jsem machroval, jak mám mašinu deset dnů do cesty vyladěnou, stejně se to posralo a já ji měl jestě 14h pred odjezdem rozebranou. Nevšimnul jsem si volnejch drátů v předním kole vole. Ale všichni svatý zamakaly a já teda prvního vyjel. A aby mi nebylo smutno, přidalo se pár dalších. Aleš Vlasák plánoval za Bratislavou otočit dom. Ale prasknutej řetěz povídal cosi o otočení už před ní. Odtáhnul jsem ho na kurtě z dálnice, dal mu svůj rezervní a jelo se dál. Počasí celou dobu pecka. Michal Nevřela se odpoutal na jihu Maďarska a tak jsem zůstal už jen se staříkama. Rozuměj s tátou a strejcem Romanem. Srbsko nuda, v bulharsku se trochu rozfoukalo a tak v noci si to ten jejich plážovej staník dával. Ve dvě ráno jsme ho museli trochu potunit, aby do rána vůbec přežil. Včera jsme dohrkali před Istanbul, dneska ho prochodili a skoro se u toho upekly. Jasně že z tepla ještě nikdo nezmrz. Ale 30 stupňů je celkem dost. Všechny tři Bigoušové šlapou. Jen Roman řešil pojistku. No a protože staříci nemaj cestování furt dost, drželi se mě zuby nehty až do asijské části turecka. Přes bosporský most se mi motat nechtělo a tak jsme si to dali po rok starým, největším visutým mostě na světě, přes úžinu Dardaneli. Tenhle drobek má skoro pět kiláků a mezi pilířema jsou to víc jak dva. Na evropský části turecka požár jak kráva a tam co jsme byli my, tak prišel chcavec. Takže sušíme. Pokud budeš chtít sledovat moji aktuální polohu, máš možnost. Pavel Pittr mi zrobil webovky www.vojtechvojtech.cz a tam si to můžeš rozkliknout. Čiizzz. A za pár dnů se zas hlásím.
7. 11. 2023 - Sedmý den na cestě. Bouřka přešla a zase azurce. Takže podle plánu, ještě s tátou a Romanem, do Tróji. Vykopávky, stojící stavby, prostě všechno co bys čekal od starověkýho města. Jen koňa neměli??Teda měli, ale v rekonstrukci. Kazdopádně po prohlídce přišel čas a staříci otáčej k domovu. Během hoďky se hodím do módu “sám” a už to jede ve starejch kolejích. V první řadě zvolňuju na svejch 80 za hodinu. Naberu směr kopce až do města Bergama. Na několikátej pokus se vyškrábu na vechol kde leží další starobylý město. Ale 100x lepší než celá Trója. Je jím Pergamon Akropoli. Obrovský, složitý a do toho ti stavitelé fajnšmekři jak kráva. Udělat si amfiteatr na západ bylo geniální. Slunko na obzoru tak si to užívám, prolejzám, fotim. Jako všimnul jsem si že už nejsou lidi. Ale to mi nevadilo. Ba naopak. Takže pri návratu musím přes plot. Brána zamčená??Další bojovej úkol bylo dojet do Pamukkale. Na parkovišti ale polknu na prázdno když vidím ty davy. Na to seru. Mám náhradní plán. Vyškrábu se na protější kopec, mám skvělej výhled a topový místo na stan. Ráno sleduju balóny a u toho balim. Je zase teplo a tak dělám často zastávky. Zajedu mimo hlavnější cestu do děsiny a tam s místňákama piju čaj. Většinou se i snažíme o něčem bavit. On na tebe turecky, ja na něj česky?????ale vždycky to nějak dopadne??Pak zase kopečky. Kurva konečně. Po těch prvních dnech přesunů už jsem začal pochybovat o tom, že ještě umím zatáčet. U Antalye k moři a kdesi u Manavgatu boží místo na pláži. Tma je už od šesti. Ale teplo furt na kraťasy a žabky??Ráno než vyjedu, musím rozhodit spínačku. Nic, krom hlavního světla, mi nesvítí. Ale asi by to mělo jít opravit. Teda ne že by to tady v těch končinách nějak vadilo, že nesvítíš??ale chci to milt v cajku. Za pár dní čiiizzz
11. 11. 2023 - Jedenáctý den na cestě. U spínačky byl upadlej kabel, takže sehnat pájku a pak už je to čurina. Po zvolnění na mou obvyklou cestovní rychlost mi klesla spotřeba oleje na minimum. Konečně si asi sedly ty nový kruhy a začly dělat co maj. Spotřeba benzínu mě trochu sere. Jsem furt lehce nad pěti litrama a přitom by to mělo jít ještě tak o půlitr dolu. Tak postupně laboruju s nastavením bohatosti směsi. Počasí furt skvělý. Plný slunce téměř furt. Teploty jak kdy a jak kde. Ale od 10 do 30st. Než jsem odjel od moře, tak jsem se do něj i ráno trochu smočil, pak sprcha na pláži a davaj do vnitrozemí. Hory, planiny, sedla kolem 2tis metrů. Ale celkem nuda. Až to přišlo. Kappadokie. A mě vypadla brada. Přijel jsem tam dopoledne a hned bylo jasný, že den zůstávám. Záhy jsem našel flek na kterým bych chtěl nocovat a vydal jsem se všechno projezdit. Tak ukroucenou hlavu jsem neměl dlouho. Zastávky klidně co kilometr. Focení, čuměni a zase focení. K večeru se vracím na vybrané místo. Jsem tu včas a tak mám fakt to nejlepší. Budou tu taky nocovat starší rusové. Myslel jsem, že už jsem ten jazyk zapomněl. Teda byl jsem o tom přesvědčenej. A ono hovno. Cvak a bylo tam všechno zpět. Takže fajnej večerní pokec. Ale srát na večer. Ráno bylo hlavní. Vstávám v šest. Tma. Čekám do půl sedmý a začíná to. Přímo ve měste pode mnou se chystaj ke startu spousty balónů. Někteří valej hned nahoru, jiní jsou fakt střelci a v řádu jednotek metrů kopírujou jednotlivé skalní útvary pode mnou a i moji vyhlídku. Většina proletí přímo kolem mě a nebo nade mnou. Kdo bude chtít znát tu pozici, nechť si připraví balík. A když šou skončí, pobalím a jedu dál na východ. Jsou to nudný rovný pasáže, tak si dělám aspoň úklid v hlavě. Páč autopilot. Chci to dotáhnout až do města Malatya a tam vzít hotel. Za tmy jsem tam. Jenže průser. Úplně mi uniklo, že tohle město je jedno z těch fest poničenejch při letošním zemětřesení. Šílený. Nic takovýho jsem neviděl. Baráky nakřivo, hromady sutin, některý ulice zavřený, ty hlavnější skrápěný cisternama aby toho prachu bylo aspoň trochu míň. Do toho normální život. Obchůdky ve stavebních buňkách, lidi na teráskách, občas stanový města a i v noci pracující bagry. Do celku co chci říct. V tom šíleným nočním provozu jsem udělal pět pokusů najít ubytování. Jeden hotel byl extrémě drahej, další tři byly jen sutiny a pátej nakonec neby hotel ale kancly. Tak jsem vyjel za město a stan postavil kdesi v sadu. Dnešek byl jen o zatáčkách, šotolině a výhledech. I těch 150km mi dalo celkem zabrat. Jel jsem do národního parku Nemrut a vyšrábal se až k vrcholu Nemrut Dagi zatím jsem výš letos nebyl. 2100 s motorkou. Já pěšky o fous vejš. Špicka kopce je uměle vytvořená, jsou tam chodby a obrovský kamenný sochy. Celý to bylo pohřebiště☠️Odtud horama o něco níže až ke hradu Yeni Kale. Za rozumný prachy beru ubytko. Potřebuju sprchu a vyprat. A navíc to vypadá i na tradiční večeři a snildani. No, nechám se překvapit. Já jen nechápu, proč jsem si od Turecka sliboval tak málo. Poměrně často prijedu na místo a nebo zažiju něco tak velkýho, že o tom stejně nemůžu hned napsat a musím si to nejdřív v sobě porovnat teda jakoby můžu napsat. Ale nebude to dávat ani hlavu a ani patu zase se ozvu mládeži. Číízz
15. 11. 2023 - Patnáctý den na cestě. Zdravím z Íránu. To jen pro úvod z centrálního Turcka do toho východního si to prdim dva dny. Jako moc se nepřepínám žejo. Dojedu až ke slaný louži zvaný jezero Van. Krapet se ochlazuje. Přecijen kolem jsou 3-4000metrů vysoký hory a už je vidět i sníh. Mířím do parku Nemrut Kalderasi, což je jeden velkej vulkán o průměru asi osm kiláků. Podle mapy nahoru vede lanovka. Aaale zjišťuju že i cesta tak se drápu na toho drobka a když se ve 2500m přehoupnu přes korunu kráteru, mám to celý jako na dlani fakt mazec. Část je zatopená ale zbytek ne a cesta různé kvality pokračuje. Takze i já kolikrát za život si projezdíš kráter žejo. Při nocování u jezera trochu zachčije a vlastně to trvá skoro celej další den. Ararat teda ani nevyhlížim. Neni mi nějak souzenej. Poprvé ve 2015 byl v oparu, ve 2019 mi tu taky pršelo. No zas někdy příště teda. Dotankuju, utratím poslední Liry a davaj na Írán. Hranice jsou docela slušnej maglajz. Když už se konečně dostanu na Íránskou stranu, po chvíli pokusů usoudím, že je lepší dát borcovi 20dolarů a rázem všechny předbíháme. I s pojištěním asi dvě hoďky. Maj ale nějakej svátek. Takže nic moc nefunguje. Prachy na hranicích nechces vyměnit. Leda bys byl úplně blbej. Páč borci nabízej asi půlku toho co je kurz srát na to, benzín na 300km mám, litr vody a jídlo na večer. Jedu. Dneska už maká zase všechno. Než dojedu do většího města, chci si máznout řetěz. Zastavím u nějaké opravny náklaďáků. Slejzám a už je u mě chlapík s čajem. A že prej ať jdu na jídlo. Takže nakonec nabídku příjmám. Začínám tušit, že co se lidí týče, přijel jsem do jinýho světa ve městě Sufian najdu směnárnu. Dokonce dává lepší kurz než jsem si našel na netu. A rázem je ze mě milionář. Chlapík mi zavolá kámoše Mahdiho. Ten umí anglicky a pomůže mi zařídit simku. Dáme spolu čaj a pak si jde po svém. Takže online, s prachama a vykulenej z neskutečně fajnovejch a pohostinejch lidí se posunu jestě kousek, do města Tabriz. Vezmu hotel a trchu odfrknu. Večer zajdu prochodit okoli. A zítra konečně mimo hlavní tahy a do kopečků. Páč tady je to kolem silnice jen špína, bordel, filcky. A do toho provoz jak kráva. Do jízdního pruhu se vejdou dvě, tři i čtyři auta uplně mám na mysli tu nehodu Vlkouše vloni. Ještě dneska musím vyřešit klaxon. Při posledním skládání jsem ho přimáčkl nádrží a je off. A tady pokud netroubíš, jako bys nebyl. Za pár dní zas něco sepíšu. Tentokrát už čistě Íránskýho. Čííízz
17. 11. 2023 - Sedmnáctý den na cestě. Z Tabrizu jsem to vzal směrem východním, mimo hlavní tah. Páč mě sral provoz. Ale nevím jak moc jsem si pomohl. Páč ty cesty jsou zase plný retardérů. Snad jen když jedeš po hlíně, tak je to pohoda. Takže mi začly kopečky, klikatější cesty a nějaký ty výhledy žejo. Taky jsem udělal poslední korekci bohatosti a jsem pod pěti litrama. Né že by to při zdejších cenách benzínu hrálo nějakou roli. Ale šlo mi o princip U města Givi mi to parádně vycházelo. Slunce na obzoru, nakoupím a jedu bydlet. Ale nervy moje tekly. Žádnej kloudnej flek. Až skoro za tmy, kus za obcí u nějakýho sadu s chaloupkou na kuří nožce. Začínám stavět a nedaleko zastavilo auto. Tuším že něco přijde. A taky že jo. Za chvíli je tam majitel sadu. Ale pokud bys čekal, jak mě zjebe a takový to, co by se stalo u nás, jsi na omylu Krátká debata ruce nohy a odemyká chaloupku, ať prej spím tam a ráno jen zacvaknu zámek. Odjíždí, ale do 10minut je zpět. Ještě se synovcem co umí anglicky. 20minut mě přemlouvaj, až nakonec vše zabalím a jedu s nima. Mám k dispozici celej parádní barák, kterej nevyužívaj Přehodím se do civilu a jedeme na tradiční posezení s čajem ze samovaru. A na závěr parádní číslo. Jeho máti zrobila cosi k jídlu, tak se jede ještě tam. Jen to sezení na zemi je pro mě peklo. Když si pod sebe zamotám nohy, tak chcípám na bolest Sjede se nakonec celkem dost lidí a tak kecáme. Parádní obrat vývoje situace, co bych s přicházejícím večerem absolutně nečekal. Dneska jsem to natáhnul do města Sareyn. Jsou to lázně přímo pod druhou nejvyšší horou Íránu-Sabalan/4811m.n.m. a tak si to nenechám ujít. Vyberu termál s přijatelnou teplotou a dvě hoďky si to dávám. A celej rozmočenej a vlastně i unavenej sedám na Bigouše, abych se podel Azerbajdžánské hranice spustil až ke Kaspickému moři kde po pár kilometerech zakempím přímo na pláži. Na slunění to ale nevypadá. Spíš na docela mokro Za pár dní zase čiizz